Tak se ukázalo, že přesunout narozky ze začátku dubna na půlku června kvůli počasí není zas až tak dobrý tah. V červnu je taková hromada akcí, že není možné se trefit do termínu, kdy by přišlo co nejvíce pozvaných. Ale od začátku.

V pátek jsem nakoupil basy piv a díky Piňďovi-Pěndovi vše navezl na ukryté místo u potoka za Harcovským stadionem. Solidně jsem si zaposiloval při snášení věcí ze stráně na dané místo. Po hodině na místo dorazila i manželka s dcerkou. Postavili jsme stan a holky si zašly na procházku po lese. Já zatím vytrvale porcoval popadané kmeny stromů čerstvě zakoupenou pilou ze stavobazaru. Začalo hřmít a stmívat se. Po prvních kapkách jsem vyklidil pozice a schoval se do stanu. Netrénované ženské pokolení to nestihlo a zmoklo. Dvouhodinový déšť ustal až s příchodem Vokouna, se kterým jsem rozdělal oheň. Mohli jsme začít opékat špekáčky. K dispozici byl i velmi pikantní vepřový gulášek, který jsem připravil díky svému kulinářskému umění. Ještě se objevila ségruše s Daliborem. Padla pouze 1 basa piv.

V sobotu se probudím v 5 hodin a prší. Na poslední chvíli zachraňuji oheň před vyhasnutím. Po dvou hodinách spánku stále prší. Dříví došlo – jdu opět zahlodávat zuby pily do suchých kmenů. Kolem 10. hodiny konečně ustává déšť a přijíždí Jirka s naloženým prasátkem. Jdeme na to. Stromy se neskutečnou rychlostí proměňují v polínka – pila je ostrá! Je 12 hodin a je jasné, že nemá smysl uskutečnit 6 hodinový závod – neměl by kdo startovat. Po 13. hodině je tady ségruše s Daliborem a mojí máti. Prase nabodáváme na rožeň a začínáme opékat. Žár se začíná zakusovat do syrového masa. Po dvou hodinách okrajujeme spálenou kůži, nařezáváme maso a začínáme potírat grilovacím kořením smíseným s olejem. Popíjíme lahváče. Počasí je dobré – neprší. Přijíždí celá Přítelovi rodina. Kočárek brázdí nerovný terén, skáče přes kořeny. Bára je spokojená. Fox se nemůže dočkat voňavé pochoutky a kostí. Po 4 hodinách už ukrajujeme první kousky. Dobrota. Doráží zdecimovaná dvojka ze závodu Ruská ruleta ve složení Martijan a bratr-atlet. Jsou schopni do sebe dostat sotva jedno pivo a kousek masa. Po 20. hodině zůstáváme pouze naše rodina a ségruše s Daliborem. Vyčerpán ulehám do spacáku.

V neděli se nemůžu na maso ani podívat. Je jasné, že to zabalíme, co nejdříve. Se dvěma prázdnými basami odcházím na autobus, jedu do Tesca a kupuji jídlo na snídani. Sháním odvoz – nedaří se to. V 9:40 hodin začínám vynášet věci strmým srázem na cestu, odkud je to dostupné autem. Podařilo se mi dohonit Viktora – mého přímého nadřízeného z práce, který neváhá vyrazit z Jablonce Škodou 120. Ve 13:15 hodin mám vše odnošené – stany, věci na přespání, zbytky prasete, vidlice s rožněm, 9 plných bas !!!, 1 prázdná a další věci. Ruce vytahané jak opice neudrží ani lahváče. Na dvakrát dostáváme věci zpět do obydlí v Husitské ulici. Po očistné sprše ulehám totálně vyčerpaný do postele.

Možná zase za 5 let.

Děkovačka pro Ivoše, Ládise, Piňďu-Pěndu, Jirku a Viktora za výraznou pomoc.

Nedaleko se procházel mlok

Ubytování

Příprava na pečení...

...a už trochu opálenější

Ďábelský andílek

Co se v mládí naučíš...

Vožralej jak prase

Výstup na Mt. Everest je opravdu brutalita jak po fyzické tak i po psychické stránce, kdy je třeba zdolat 8 krát převýšení 400 m a nejen nahoru, ale i dolu. Dnes jsem přihlásil 3 členy slavného klubu OK Harcov (sebe a Vokouna s manželkou Martou). Já chci jednoznačně vyhrát jako v roce 2005. Nevydařený rok 2006 doufám zůstal minulostí.

2005

2006

Protože skončil věhlasný e-zin Harcov bloguje, sem tam občas si dovolím využít blogu mého souputníka Požírače a napíšu krátký a úderný příspěvek.

V neděli 24.6. pořádali liberečáci z VLI přebor kraje. Z mého pohledu se stali 2 zásadní události:

1. Na vedlejším kameni u kontroly číslo 114 byl lampion s kleštěmi a číslem 14. Tuhle kontrolu měli jak D21L, tak H21L. Poměrně hodně závodníků v domnění, že někdo 114 ukradnul, orazilo do R-ka tu 14 a v cíli je nekompromisní liberečáci diskli. Včetně mojí Marty. Připadalo mi to nefér, tak jsem se zkusil s Olinem a Přemkem dohodnout na oddisknutí. Začali na mě pěkně zhurta, co si to jako myslím, tak jsem je naštvanej dotlačil ustanovit žyry (na kterou jaksi zapomněli) a mával dvoukilem na protest. Bohužel, žyrysti Jirkas Rýdl (TJN) a mlaďoch Kořínek (TUV) mě poslali do háje, takže jsem dvě kila připravená na protest liberečákům do chřtánu nevrazil. Oceňuju alespoň

Přemkovo gesto, že jako útěchu  Martě věnoval bagetu.

 
Foto: Marta s útěchou a inkriminovanou kontrolou

2. Chytrým tahem jsem se po sobotním debaklu (poslední místo ve východočeským H21A) přihlásil do H21K, které jsem ve slabé konkurenci vyhrál. Jsem prvním harcovským nositelem odznaku "Přeborník Libereckého kraje". Děkuji sponzorovi Konrádovi za příjemný  nedělní večer.

 
Foto: sladké vítězství

Tak jsem to trochu pozměnil, ale bude to muset dát ještě do kupy, jakmile bude čas.

Ráno byla hromada času na pořádnou snídani a ranní procházku po Zlatých Horách. Startoval jsem až ve 14:24, a tak jsem neváhal ve 12 hodin zajít pro oběd do stánku. Voňavá klobása spláchnutá malým pivem navodila dobrou náladu. Na start pořádnou 2km-trasu jsem využil rozběháním. Ze semifinále postupovalo polovina závodníků, a proto jsem chtěl běžet na jistotu a navíc šetřit síly na vytoužené finále. Stavitel nás ušetřil obrovského hustníku východně od naší druhé kontroly. I přesto byla trať náročná v kamenitém podkladu mezi 3. a 5. kontrolou. Mezi 7. a 8. kontrolou čekala na závodníky v mapě téměř neviditelná oplocenka, kde byly na dřevěných kůlech rozvěšeny cedulky s nápisem Vstup zakázán. Nechal jsem se oblafnout a obohatil si závod obíhačkou – stálo mě to ¾ minuty. Závod jsem zvládl bez větších chyb a ze 4.místa jsem pohodlně prošel do 13-ti členného finále.

Pozdě odpoledne jsem se vydal na výlet na rozhlednu Biskupská kupa. Náročná cesta naštěstí nebyla ztížena deštěm, který 2 hodiny bičoval dnešní dopoledne. Výhledy byly krásné, ikdyž nebylo jasno.

A byla tady neděle. Cesta na start opět 2 km a navíc pořádně do kopce. Věřil jsem si na bednu a opatrně vyběhl na 1. kontrolu, která byla v porostu místy porostlém a v mapě to vypadalo, jako by byla ve vysokém lese. 15-ti vteřinová chybka mě nerozhodila a pokračoval jsem úprkem na další kontroly. Na 5. kontrole jsem doběhl o 4 minuty Petřivalského a dál to krosil hustníkem na šestku. Tam jsem zaváhal asi 45 vteřin a spolu s Petřivalským jsem běžel až na 10. kontrolu. Dlouhý postup jsem během 5 vteřin rozhodl správně a usilovným během do kopce jsem doběhl ještě o 2 minuty přede mnou startujícího Žita. Svižně jsem běžel dál a u dvanáctky jsem je neviděl. Nejhorší okamžik přišel nakonec. Start v dohlednu a 20. kontrola schovaná ve vysokém maliní po elektrickým vedení mě stále asi 20 vteřin. Totálně naštvaný jsem doběhl do cíle. Sice jsem věděl, že jsem zatím první, ale za mnou ještě 3 závodníci. Nakonec vše dobře dopadlo a mohl jsem se radovat na stupních vítězů ze zlata, kde mě Žito potěšil slovy: „Dnes si byl kurevsky rychlej!"

Při cestě na Biskupskou kupu

Rozhledna Biskupská kupa

Nedělní závod

...a jak to bylo dál?

Dlouho jsem nebyl zkontrolovat autobusovým dopravcům zastávky s jízdními řády, a protože bylo ráno jasno, nebylo co řešit. V práci jsem si vytyčil trasu a v 10 hodin upaloval z Liberce směrem k Turnovu. Již tak opálené končetiny zkrášlím dalšími slunečními paprsky. Na Sychrově mě upoutala dřevěná hospoda nacpaná důchodci, kteří vytáhli paty z baráků a pečováků. Krásně vychlazenou kofolu jsem si objednal hned u výčepu, takže nebylo žádné zdržování. Vedro o velikosti 30 °C ve stínu mě „podrazilo" nohy nedaleko Lažan. Tělo zvyklé na studené počasí se nestačilo aklimatizovat. Naposled jsem tento stav zažil v Chorvatsku před 8 lety, kdy jsem si byl v neskutečné vedru zaběhat kolem pláží. Totálně přehřátý organizmus čekal na svlažení. Nějaká voda mi zbyla v láhvi a po 5 minutách jsem pokračoval. Za 20 minut jsem byl v Turnově. Pivo ve mně zasyčelo rychlostí blesku. A pak už jen vlakem zpět do Liberce.

Trasa

Přání se stalo skutečností na Mistrovství republiky na krátké trati v Jeseníkách. První medaile jak pro mě, tak pro OK Harcov.

Celá trasa i s postupem

V lese bylo opravdu černo

Před startem

Po startu

Vítězové se stylem koloběžka

Běžeckých pasáží moc nebylo

U Krajského úřadu v Liberci I.

U Krajského úřadu v Liberci II.

Těsně před peřejemi u Stráže nad Nisou

V peřejích aneb ztratil jsem pádlo

U Dolní Suché – síly docházejí

Kolečkův syn – totální vyčerpání

A na závěr něco z tisku – Liberecký deník: Zdolávali kamenité koryto Nisy

Téměř dvě desítky lodí vyrazily z Proseče nad Nisou na šestatřiceti kilometrovou pouť do Hrádku. Kamenitou cestu korytem řeky absolvovaly v rámci tradičního závodu Nisa maraton. Nedostatek vody učinil závod těžší než obvykle, značnou část museli závodníci s lodí  vodou běžet. „Náročnost trati se ukázala i v časech. První posádka složená z Vladislava Řípy a syna Vladislava Řípy dojela v čase šest hodin a dvě minuty," uvedl ředitel závodu Petr Olyšar. Obvykle se čas vítězů pohybuje kolem pěti a půl hodin. Letos pak chyběli tradiční favorité, což mnohé posádky braly jako výzvu. Z přihlášených jednadvaceti posádek se na start postavilo osmnáct odvážných. Do cíle na Kristýně jich dojelo sedmnáct. Osmnácté posádce se nevyplatila sázka na lehkou laminátovou loď, kterou prorazili už před Libercem. Druzí pak doběhli a dopluli do cíle Lubomír Gallo s Luďkem Hrbkem a bronz získali Jan Vokurka a Pavel Schröter. Zejména třetí posádka si oproti ostatním na nedostatek vody nestěžovala. „Množství vody nás připravilo o prvenství. Když jsme trénovali, bylo vody méně, proto jsem k sobě do lodi vzal běžce, nikoli vodáka," hodnotil závod Jan Vokurka. Na náročnost neobvyklého závodu si pak stěžoval nejeden protřelý závodník. „Jde to pomalu. ale těžko," tvrdil v závěru trati u Chotyně Michal Vokáč. Na špínu v řece pak upozorňoval jeho spolubojovník Aleš Pinc. „Řeka zapáchala i za libereckou čističkou ," tvrdil. Hrdinkami závodu se pak stala první dívčí posádka v historii maratónu. „U Andělské hory se jim zlomilo pádlo, do cíle pak dorazila pouze jedna ze závodnic," uvedl ředitel závodu. Přesto byla v cíli celou hodinu a půl před posledními účastníky, kteří vyjeli na trať v barevných kostýmech. „Ti to brali spíše jako recesi, přesto byli také dost zničení," řekl Olyšar.