>>>>>Požírač bloguje<<<<<

Přestože jsme pořádali závody, podařilo se mi se proběhnout. Dopoledne Hattymu pro svačinu, odpoledne po ukončení horolezecké disciplíny zpět na shromaždiště a večer ze shromaždiště domů.

Myslím, že závody se vydařily a i se většině závodníků líbily. Drobné chybky se budeme snažit při dalším ročníku konaném na Malé Skále v roce 2009 odstranit, místa kontrol umístit na zajímavějších místech a celý závod ještě více zpestřit. Mluvím sice za sebe, ale Vokoun – hlavní guru akce – bude se mnou souhlasit. Výsledky budou v nejbližších hodinách na webu.

Trasa

Tato akce se už vlastně jmenuje H.S.H. Vysočina cup, ale na tom nezáleží. Po první etapě mi bylo jasné, že tady díru do světa neudělám. Smrkový les malinko ztížený klacky a různým podrostem a rovinatým profilem mi nikdy moc nesvědčil. Moc chyb jsem nedělal a výsledkem bylo 15. místo z 90 závodníků, ale až v druhé nejlepší kategorii. Druhá etapa byla podobná, akorát přibyly kameny a také chyby. No a o 3. etapě snad nemá cenu ani mluvit. Startovalo se hendikepově a u první kontroly se nás seběhlo 8 z naší kategorie. Byl to neskutečný úprk. Chyba stíhala chybu a mapovat jsem začal až za 5. kontrolou, kdy se postupem času oddělili 3 rychlejší závodníci, další 3 jsme je stíhali a zbylí 2 si raději hleděli svého tempa a svého mapování v klidu. Hláška dne byla: „Banda kokotů", kterou zakřičel jeden ze skupiny při zjištění, že běžíme o 90 stupňů jinam. Na konci závodu se nás seběhlo 6. V závěru závodu jsem běžel čistě a dostal jsem se ve skupince do nepatrného vedení, ale po chybě v hustníku mi zůstali oči pro pláč, kdy jsem skončil poslední ze skupinky a celkově na 14. místě (vybíhal jsem 12.).

K tomu mohu pouze dodat, že jakás-taková rychlost mi vyprchala před týdnem při zdolávání Mt. Everestu.

Část zákresu ze 3. etapy

Návštěva posledních 2 kontrol byla výživná. Jen co jsem vystrčil nos z tramvaje, začalo pršet. Věřte nevěřte, pršelo téměř po celou dobu běhu, prostě léto „jak má být". Nitka na mě nezůstala suchá. Asi kilometr od baráku vysvitlo slunko a prohřálo ztuhlé kosti.

Kontroly jsou hotovy, takže nezbývá než přát pořadatelům a hlavně závodníkům nedeštivé počasí a neblátivé cesty.

PS: Pro milovníky hub – v lese je spousta jedlých lahůdek.

Trasa 24.7.2007

Ve 22,5 měsíce od narození absolvovala Adélka svůj první závod v kategorii HDR (rodiče s dětmi). Mapovala Míša (manželka) a Adélka s čipem razila kontroly. Pípaní (signál pro správné označení kontroly) se jí náramně líbilo a pozorování srnky v lese jakbysmet. Jako nejmladší účastník z celého startovního pole ani nebyla poslední. A i kdyby, není důležité vyhrát, ale zúčastnit. A když je pěkné počasí, tak není co řešit.

Ilustrační foto + zakreslená trať HDR

Jak uvedl Vokoun, vyhrál jsem, ale první místo se nerodilo vůbec lehce. Start byl kousek od dolní stanice lanovky, cíl na vrcholu na začátku parkoviště. Závod jsem absolvoval potřetí, ale nikdy ne úplně celou trasu po lanama. První kopec jsem vyběhl bez potíží za 18:45 a seběh jsem nakouřil za 8:02. Kameny od nohou jen lítaly, kotníky to přežily. Nahoře jsem nepil – říkal jsem si, že je to zbytečnost. Při druhém výběhu nečekaně docházely síly, takže jsem kopec absolvoval stylem indiánského lovce. Při třetím výstupu jsem začínal pochybovat, jestli to dnes zvládnu, o výhře jsem vůbec neuvažoval. Další výstupy jsem absolvoval lesem těsně vedle lanovky, kde slunce nepražilo. Teplo mám rád, ale náhlou změnu počasí za poslední dny nebylo tělo schopno absorbovat a bylo v tepelném šoku. Vítězství mi zachránily brutálně rychlé seběhy v rozmezí od 8 do 9 minut. Trochu mě brzdilo vyklepávání kamínků z bot a laxní přístup pořadatelů u občerstvovací stanice na startu.

Spokojenost maximální: povedlo se mi trať absolvovat za 4 hodiny 45 minut, čímž jsem překonal loňský rekord o 5 minut. Příští rok to vidím na výstup s polovičním sudem. Když tak si to šlápnu mimo soutěž.

... a něco z tisku.

... kompletní výsledky.

Přehledná tabulka (výsledný čas je v [h:mm:ss])

Úplně mimo

Při seběhu

Trasa extrémního závodu

Tak jako každoročně, v sobotu 14.7. pořádal Jizersko-Ještědský horský spolek Stovkařskou olympiádu na Ještědu. Mediálně největší rozruch vzbudil samozřejmě výnos sudu piva, kde borec Milan Marhan, výškový nosič z Tater a držitel rekordu trati, opět suveréně zvítězil. Nás ovšem zajímala jiná soutěž – Výstup na Mt. Everest aneb co nejrychleji 8x na Ještěd. Přestože bylo pekelný vedro, namotivovaný Požírač zvítězil systémem start-cíl a trhnul traťový rekord. Bratři Mikuláškové, lonští vítězové a kteří si to loni vyšlápli 15x, si letos téměř neškrtli (jeden skončil třetí a druhýho jsem porazil i já, tlusťoch). Na druhým místě se umístil bourák, co to běhal (běžel pod lanama i ten osmej výstup, na vlastní oči jsem to viděl). Prý vrchař, ale já jsem mu přezdíval Nosáč (co tankuje super).

Já osobně se během závodu málem poblil, x krát pos..., chytl úžeh, dneska nemůžu chodit, ale 6. místo je fajn. Porazila mě vítězka žen, která to fakt valila. Na druhém místě skončila moje Martička, která mě zřejmě příští rok předběhne a odsune do věčných lovišť (pokud nebudu pít víc Šláftruňku).

Nejlepší na závodě byl stejně raut, který se konal večer přímo na Ještědu, kde bylo žrádla hafo a kde jsem poprvé v životě zkusil ústřice. A protože organizace tohoto závodu lehce vázne, mám v plánu do toho jejich spolku vstoupit a příští rok jim to zorganizovat. Čekají na mě s otevřenou náručí, jistě.

Tož za rok, pod mou taktovkou.

Vokoun

skvadra azůra před startem

champion championů

večerní žranice na Ještědu

Vy prý dokážete tep zklidnit vůlí?

Ano. Ve vodě mi třeba naměřili i osm až deset tepů za minutu. Ale pozor: není to tak, že bych byl napůl delfín. Je to adaptační prvek, který se dá postupně natrénovat. Teď když tady spolu sedíme, tak mám tep přes 60 úderů za minutu, během patnácti dvaceti vteřin ho dokážu shodit tak na 42. Ale snížit, i když ne o tolik, ho dokážete i vy. Stačí mít kratší nádechy, rukou kontrolovat tep srdce a snažit se psychicky oddálit každé další bouchnutí. Budete překvapený, jak rychle nastane změna.

celý článek

PS: ... to já se svými 30÷40 tepy za minutu po ránu jsem žabař !!!

Zbývala mi poslední část kontrol v severozápadní části mapy. Po práci jsem se přiblížil vlakem do Zdislavy a vyrazil na obhlídku kontrol. Louky kolem lesa byly ohrazené různými ploty. Vybral jsem jeden s cedulkou: „Pozor nevstupujte – plemenní býci." Bláhově jsem myslel, že ohrada bude prázdná a snadno si zkrátím cestu k lesu. Naštěstí jsem probíhal kolem stáda ve vzdálenosti 100 metrů, takže nic dramatického se nepřihodilo. Pak následovaly tradiční svahy s množstvím cest a taky s množstvím malin a borůvek. Zatuhlé nohy dnes nedovolovaly rychlejší běh – nevím, co budu dělat v sobotu na Ještědu.

Trasa 12.7.2007

Dnes jsem se vydal na delší trasu, proto jsem si vzal nepokřtěný bederní pás na 4 třetinkové lahve a kapsu na 3 sladké tyčinky. Nelze nic podceňovat. Z Kryštofáku mě čekal extrémní výstup terénem na Dlouhou horu. Dvoukilový bederní pás se opravdu pronese. Je to nezvyk, ale časem bude vše v pohodě. Po 2 hodinách mě dohonila 20-ti minutová průtrž mračen. Vyčkávám po košatým stromem, posilním se tyčinkou a znova se vydávám vstříc kopcům Ještědského hřebene; a možná to jsou Lužické hory. Krásné výhledy vylepšují promočenou náladu. Šero už je nablízku, tak se snažím zkracovat cestu, jak se to dá. Probíhám skrz přírodní rezervaci a potkávám 2 mohutné jeleny – taky jim to do kopce moc netáhne. Vlak z Kryštofáku mi ujíždí o 10 minut. Nezbývá než pokračovat po silnici 6 km vzdáleného Machnína, odkud jede autobus MHD. Mám 15 minut času, tak po trase linky pokračuji dále, téměř až do Ostašova. Dlouho po 22. hodině a téměř 4 hodinách běhu dobíhám domů.

Trasa 6.7.2007

Závody nejsou jen o pořádání, ale taky o stavbě tratě. V tomto případě se jedná o vytipování míst na určené ploše a jejich následné zhlédnutí. Nezbývá nic jiného, než nazout botky rychloběžky a vyrazit na obhlídku Ještědského hřebene. Dovolená mi dobře poslouží na tuto náročnou, ale krásnou práci.

Počasí tradičně na nic. Občasné přeháňky a vítr nenaznačuje, že už je léto. Konečně si jdu po týdnu zaběhat. Už mě z nicnedělání bolely svaly. Pod lanovkou ukrajuji metr po metru a zdolávám Ještěd (19:12) – dobrá příprava na Mt. Everest. Po turistických cestách se vyhýbám kalužím. Bohužel se mi krátí čas a oběd volá. Zkracuji si to nepochopitelně lesem, kde po 500 metrech na mě číhá houští nebo vysoká mokrá tráva. Volím nejprve houští. Po chvíli mě nebaví riskovat své zdraví vypíchnutím očí a volím trávu. Boty se po chvíli nacucali jako houby a když k tomu přičtu kluzkou trávu a brutální převýšení, jsem rád, když se vyplazím na hřebenovou turistickou cestu. Pak následuje sbíhání až do Liberce.

Po dvou dnech nabitý běžeckou energií upaluji směr Karlov. Po asfaltkách to ubíhá rychle. Zabíhám do lesa do kopců a tempo neupadá (4,9 min/km). Smažím to, co to dá – tma na krku. Snad mě někde neodstřelí poloslepý hajný čekající na jeleny. Ve ¾ na deset dobíhám do hospody U Rimků, kde napájím vysušené tělo. Domů dobíhám za tmy ve světle lamp a reflektorů aut.

Trasa 2.7.2007

Trasa 4.7.2007

Tak konečně jsem se letos dočkal. Něco napršelo, podhoubí ožilo a našel se i čas na krátký výlet do lesa pod Ještěd s celou rodinou. Ve smrkovém lese jsme nějaké kozáky nebo křemeňáky neočekávali, ale nějaký ten hříbek taky na nás mohl zamávat. Výsledkem byla krásná procházka, spokojenost manželky, radost v očích a časté výkřiky Adélky „houba, houba" a půlku menšího košíku růžovek.