>>>>>Požírač bloguje<<<<<

Autobusem MHD do Noviny a může se začít.

Nesouvislá pokrývka sněhu skrývá na lesních a polních cestách potůčky a kaluže. Boty jsou během prvních 15 minut promočené. Trochu to klouže. Myšlenky na běžný život se ztrácejí v lesní vůni smrků a borovic. Po prodělané viróze to s tempem moc nepřeháním a loudavým krokem dál běžím po zelené TZ. Z Krkavčích skal je nádherný pohled na Podještědí. Za silnicí protínající dlouhou obec Křižany vbíhám na cestu mezi ohradami. Na chvíli mě zastaví nápis: „Pouze na vlastní nebezpečí." Běžím po turistické značce, tak co! ... pokračuji dále. Po očku sleduji farmáře, jestli na mě vytáhne flintu nebo na mě pustí štěkajícího psa. Vše v pohodě. Přežil jsem i možnost ušlapání koňským stádem, které mělo otevřenou ohradu. Po kmeni padlého stromu překonávám brod a pokračuji kolem bývalého uranového dolu vstříc Ještědu. Asi kilometr od něj přehodnocuji situaci a Ještědský hřeben přebíhám přes Pláně a klesám do Liberce. Pěkné 3 hodiny jsem zvládl i díky termosce s teplým čaje a třem tyčinkám Kitkat – pauza se vždycky hodí!

Trasa

Profil

A Slavii zbyly oči pro pláč ...

Plánovaný výběh po trase závodu na Děčínský Sněžník se nekonal, a tak jsme zvolili staré známé Podještědí, tentokráte naše kroky vedly do bývalého vojenského prostoru Ralsko. Z Hamru jsem se s Bratrem-atletem vydali po červené TZ přes Stráž pod Ralskem k průrvě Ploučnice. Hned mě to lákalo projet na kánoi. Při snášejících se prvních letošních vločkách jsme pokračovali na kopec Ralsko. Bahnitá cesta rozrytá potokem s klouzajícími čedičovými kameny pokrytá listím a částečně zasněžená nám výstup prudkým svahem moc neusnadňovala. Cesta se proměnila v pěšinku, která se nám v jednu chvíli úplně ztratila. Nahoru jsme se nakonec dostali, ale v mlze stejně nic nebylo vidět a navíc jsme museli být neustále ve střehu kvůli zřícení ze srázu. Při seběhu neustále hrozilo podvrtnutí kotníku na kamenité cestě. Tak sem už asi nikdy více, takříkajíc: „Jednou a dost".

Po seběhu následovala „prohlídka" zdemolovaných objektů po Sovětské armádě. Pěknou asfaltovou silnicí, nynější cyklostezkou, jsme rovinatým terénem doběhli zpět do Hamru na Jezeře.

Na měkčí lesní cesty jsme se neodvážili, jelikož jsme se nechtěli stát obětí lovu chtivých myslivců.

Průrva Ploučnice

Zříceniny hradu Ralsko

Trasa

Mistrovství ČR v Horském orientačním běhu proběhlo v Řásné u Telče. Spolupartnerem mi byl tradičně Vokoun. Po loňských sobotních 6-ti hodinových zkušenostech jsme se nechtěli hlásit do chlapů, ale příchozí byly zase moc krátké, tak jsme zvolili zlatou střední cestu – veteráni mimo soutěž. Věděli jsme, že 24 km vzdušně v sobotu a 23 km v neděli nebude žádná legrace. Proto jsme v pátek večer pořádně nasytily bachory a spláchli to tekutým chlebem.

Sobota vyšla skoro dle představ – drobné chybky, Vokounova krize z netrénování, ale zároveň neskutečná houževnatost a vůle doběhnout. Nakonec z toho byla 4 hodinová anabáze v lesích Vysočiny s nejvyšším vrcholem Javořicí. Od vítězů jsme obdrželi 40-ti minutový náklep.

V neděli jsem už běžel bez Vokouna, který pečoval o nemocnou a těhotnou manželku. V hromadném startu jsem neváhal zařadit na 1. rychlostní stupeň. Nebýt drobné chybky, byl bych na 1. kontrole první. A pak to začalo! Totálně jsem zabloudil na 2. kontrolu a našel jsem se díky turistické směrovce (11 minut v háji), taky na 3. kontrolu (10 minut). A bylo po závodě. Extrémní tempo vystřídalo tempo svižné. Na občerstvovačce jsem toho už měl dost a na 6. kontrole jsem se rozhodl, že se dokodrcám do cíle bez dalších kontrol. I tak mi indiánské tempo trvalo skoro hodinu. Totálně promrzlý a vyčerpaný jsem uvítal horkou sprchu na chatce.

Resumé: sobota 30,6 km, neděle 26,8 km.

Pořadatelské foto – sobota: Vokoun u 7. kontroly

Pořadatelské foto – sobota: s Vokounem u 7. kontroly

Pořadatelské foto – neděle: já u 1. kontroly

Moje foto – sobota: před startem

Moje foto – sobota: divák u 7. kontroly

Moje foto – sobota: mužici u 2. kontroly

Moje foto – sobota: vyčerpaný Vokoun v cíli

Moje foto – sobota: večerní zábava u kytary

Trasa sobota

Trasa neděle

Pro zanícené zájemce o statistiku jsem připravil souhrn mého sportovního snažení. Jedná se o období od 1.11.2006 do 31.10.2007. Sezóna orientačních závodníků začíná vždy začátkem listopadu.

Zhodnocení:

Jak sezóna začala, tak taky skončila – špatně. S Vokounem jsme vzdali Mistrovství republiky v Horském orientačním běhu 2006 z důvodu natažených postranních vazů v koleni. Na jaře a v létě přišly i šťastné chvilky – 3. místo v Marathonu Nisa na kánoích, 1. místo na Mistrovství republiky v orientačním běhu na krátkou trať v nejmladší veteránské kategorii a 1. místo ve výstupu na Mt. Everest a zároveň traťový rekord. Přišlo sebeuspokojení a v polovině léta se začalo lenivět a žrát. A na závěr sezóny jsem běhal s o 5 kg těžším bachorem. Taky mě pohltil pracovní proces.

Kilometry:

běh -           2 363

lyže -               48

chůze -            89

kánoe -            86

Využil jsem dnešní dovolené a rozhodl se, že si vyrazím na Ještěd, letos teprve po desáté. Z domova jsem nejdříve navštívil druhou průmyslovou zónu v Liberci, která se nachází nedaleko letiště. A pak už jsem pelášil vstříc stále hustším vrstevnicím. Vlastně kecám – pelášení se to podobalo hodně vzdáleně. Kdeže jsou ty výklusy na dobrý pocit. Je to hodně o vůli překonat pohodu u televizního pořadu s vychlazeným lahváčem na měkké pohovce. S Ještědu to šlo o poznání lépe.

Je třeba začít pracovat na střídmější stravě a zvýšit tréninkové úsilí, aby zase přišel ten dobrý pocit.

Trasa

Mlha, mlha a mlha.

Sychravé počasí nevadilo desítkám závodníkům, kteří se sjeli do Janova nad Nisou. S Bratrem-atletem jsme neváhali a vydali si to rozdat s dalšími atlety. Po startu jsem vyrazil ostřejším tempem, ale žádné hrocení. Však se taky běžela první třetina trati do kopce. Udržoval jsem svoje tempo a snažil se udržet jedné dívčiny. Jakžtakž to šlo. Asi v polovině trati mě doběhl B-a, který začal velmi zvolna a postupně se mi ztrácel v mlze. U Královky jsem se občerstvil teplým čajem. Pak přišel drsný seběh do Bedřichova. Využil jsem své silné stránky a prasáckým během (dle Vokouna „nemaje kotníků") jsem zlikvidoval téměř 200 metrový náskok B-a. Opět mě předběhl, ale v nejtěžším stoupání, na Weberovu boudu, jsem mu naposledy ukázal záda. Pak metr po metru získával náskok. V cíli byl o necelou minutu dříve.

Vokoun zvolil trasu 11 km, ale předposlední místo ho docela zostudilo. Ani já jsem nijak nezazářil, když mě předběhly všechny 4 ženy a dále 2 muži nad 60 let.

Trať byla pestrá, ale závěrečný prudký seběh po bahnité louce mohl způsobit při nepozornosti závodníků nepříjemné zranění.

Výsledky zde.

Trasa

Po dopoledním výběhu, obědě a dvouhodinovém spánku jsem vyrazil s Adélkou na basket, v letošním ročníku už podruhé. Strašně se těšila na Kondora, člověka převlečeného do masky. Posledně se bála podat mu ruku, když ji podával křídlo. Teď jsem ji měl na ramenou a jak byla větší, hned měla více odvahy.

Kondoři se dostali loni do extraligy a skončili na pěkném 7. místě ze 14-ti účastníků. Letos jim to moc nejde. Sice první 2 zápasy vyhráli, ale od té doby nic.

Při odchodu jsem chtěl Adélku vyfotit s Kondorem, ale veliká postava s holou hlavou, velkým zobákem a velkým rozpětím křídel ji naháněla strach.

Tak snad příště 9.11.2007.

Kondor kecá s dětmi

Roztleskávačky