Požírač bloguje

Závod tří vrchů – 6.11.2010

V pátek 5.11.2010 ve 13:15 h vyrážíme z Liberce. Do startu zbývá necelých 16 hodin. Po půl roce jedeme opět kolem komínů Lovosické chemičky směr Ostrov nad Ohří (tehdy jsme jeli na závod Erzgebirge trophy). Já i Bratr-Atlet jsme natěšení a s dobrou náladou. Bodejť by ne, když se mi za měsíc podařilo zhubnout 7 kilo (vliv na to mělo přes 200 naběhaných kiláků, jakás takás dieta a půllitr piva jsem vyměnil za víno s vodou). Michal shodil špeky daleko dříve. To se hned jinak běhá! Po cestě doplňujeme v marketech zásoby, prezentujeme se a jedeme do nedalekých Vojkovic, kde máme útočiště v našem základním táboře. Připravuje baťohy s výbavou. Zdají se nám nějaké těžké, takže vyhazuji termosku s čajem, nějaké to jídlo a v PETce si nechávám nejnutnějších 1,5 deci vody. Michal neví, co vyhodit. Ale on to unese – má natrénováno! Vracíme se do Ostrova na rozpravu k závodu začínající ve 22 hodin. Zpět do Vojkovic jedeme asi za hodinu.

Jdeme spát. Mám asi 10 mikrospánků a nebo se mi zdá, že se neustále probouzím. Důležité je, že jsem ve 4 ráno nezvykle čilý (běžně chodím spát v půl desáté a vstávám v 7 hodin). To je dobré znamení. Ke gymplu v Ostrově přijíždíme těsně před pátou. Rychle zjišťuji bod prvního stanoviště a volím ideální postup. Už dříve mám vytipováno 6 možností, takže nebylo co řešit. Po nenápadném „výstřelu“ vyrážíme po osvícené ulici. Až cca. po půl kilometru rozžeháváme čelovky a krátkým klesákem se řítíme ke kolejím. Při včerejší rozpravě byla dopředu známa zakázaná místa – železniční koleje a E 442. Toho se „držíme“ a vedle pražců, chvíli po štěrku, chvíli po betonovém žlábku, upalujeme nejkratší cestou k 1. stanovišti. Jelikož běžím první, neustále upozorňuji na nebezpečí za mnou běžícího B-A voláním: „drát“, „kámen“ nebo „díra“. Asi po kilometru vbíháme prudce do stráně. Během výstupu na nás zírají světla pravděpodobně divočáka. Neútočí, je to dobré. Lesem si razíme cestu na náhorní louku. Po zhasnutí čelovek odhaduji, ve svitu oken a lamp protilehlých vesniček, ten správný vrchol. Bohužel na určeném místě nikdo není, jen jakási vlajka s nápisem „Vojkovický špičák“. Nějaké čelovky svítí asi 100 m pod námi. Že by nějaká dvojice? Ne, pořadatelé se usídlili trošku někde jinde. Během minuty se snažíme zapamatovat hromady čísel na šachovnicovém poli. Paměť se nám stářím moc nezmenšila. A hurá na druhé stanoviště u řeky. Je jasné, že nás čeká jízda na kanoi. Jen si ale nejsem jistý, že už nebudeme potřebovat čelovky. Je 5:50 h.

Z kopce se nedá téměř běžet. Využívám hromady listí a sjíždím sráz jak na bobu po sněhu. Pak to smažíme téměř po silniční rovině proti proudu vody. K lodím do Radošova dobíháme za šera v 6:45 h. Navlékáme vesty, bereme pádla a usedáme do kanoe. Já dopředu a B-A dozadu. Volím tuto kombinaci z toho důvodu, že jsem jel pouze 3x, a to pouze vepředu na kanoi, brutální „nevodácký“ závod Marathon Nisa. Kličkujeme po Ohři jako had. Po půlhodině přemlouvám Michala, abychom se vyměnili se slovy: „Horší už to bejt nemůže.“. Tah se osvědčil a při závodě se ze mě stává kormidelník. Po hodině a tři čtvrtě připlouváme do Stráže nad Ohří. Nikdo nás po Ohři nepředjel a my víme, že je to fakt dost dobrý. Začínám věřit, že by to zase mohlo vyjít na první místo.

Nálada trochu poklesne, když nás mapa trochu sráží do kolen – chybně zakreslená červená značka a my ztrácíme 5 až 10 minut. Cesta dále utíká celkem rychle a bez chyb. Další stanoviště jsou Pernštejnské skály. Zatím neprší. Ostatní dvojice to budou mít na kluzkém terénu trošku složitější. Michal zvládá vylézt jednu trasu. Já zatím dávám něco k snědku. Pak lezu já a během mých čtyř výstupů se Michal stíhá v klidu najíst a převlíknout. Na skalách jsem využil svých skromných zkušeností ze stěnolezení.

A teprve teď na nás čekají drsnější okamžiky. Budeme se přesunovat na Hajský kopec do centra Krušných hor. Nejdříve na chvíli ztrácím přehled, kde jsme, ale buzola mě zachraňuje. Přichází nekonečná stoupající asfaltka a nakonec „smrtící“ stráň, kde mi docházejí síly. K tomu začne přituhovat. Vítr, hlavně na louce, je dost rychlý a nepříjemný. „Sibiř“ je na blízku. Mistři elektrikáři v jámě lvové na nás čekají se smíchem s dalším úkolem. Projet kroužkem drát s co nejmenším počtem dotyků není žádná legrace. B-A svědomitě a opatrně projíždí z jednoho konce na druhý. Opačná trasa je na mě. S promrzlým prsty projíždím dráhu jak závodník. Dotyků/impulsů máme požehnaně – 66x. Michal není spokojen a propočítává, že jsme ztratili možná 2 hodiny (při možném hodnocení 1 dotyk za 2 minuty). Můj typ je půl minuty. Nakonec je to úplně jinak.

Navlíkám rukavice. Běžíme ke Klínovci. Zima, vyčerpání, ale bojuju. Plácám se po silničce k vleku, ale představa, že z Klínovce to bude skopce mi dává sílu. Ještě nekonečný výstup podél vleku do prudkého kopce. Sláva! Z mlhy vykukují budovy na vrcholu. Auto pořadatelů nalézáme v mlze s menšími problémy. Úkol mi připomíná loňský rok. Opět vlézám na ramena B-A, ale tentokrát na mě čeká sundávání kolíčků ze šňůry pusou a jejich následné udržení. 6 kusů sice nedám, ale 5 je taky pěkný výkon. Div, že jsem se nepozvracel. Načepujeme studenou vodu z připraveného barelu a pokračujeme dál.

Konečně skopce dolů! V mlze, která se dá krájet jak u rybníčku Brčálník, trošku zmatkuji, ale nakonec nacházím turistickou značku. Nepřibrzdí nás ani skupina překvapených Němců blokujících cestu. Na další kontrolu, Popovskou horu, volím rovinatou obíhačku přes Mariánskou, jelikož si nedovedu představit, že bych se měl potácet z Jáchymova podél dalšího vleku do kopce. Jde to jako po másle. Jsme na vrcholku Popovské hory a kluci ze stanoviště nikde. Běžíme ještě na jeden postranní vrcholek. Stále nic. B-A používá mobil a volá pořadateli Papouchovi. Vracíme se zpět a objevujeme pečlivě ukryté stanoviště. Z vrcholu se přesouváme k nedalekému posedu, kde se navzájem přeskakujeme a podlézáme kolem kruhu, a to celé tři minuty. Je to opravdu pořádná prasárna!

Teď už jen seběh z lesa na pole a směr Ostrov. Klopýtám po silnici, jak se dá. B-A „vtipně“ prohodí, že by klidně běžel minimálně 10 kiláků. Konečně v cíli a je hotovo. Čas 14:27 h. Převlékáme se, jedeme do Vojkovic a po odpočinku se vracíme zpět do Ostrova. Čas si krátíme kecáním s pořadateli. Já navíc chodím k Vietnamcům pro vychlazené lahváče. Jó, udělal jsem si dnes pořádnou žízeň. Smráká se, začíná tma a druhá dvojice stále nikde. Konečně jsou tady, kluk s holkou, více než 4 hodiny po nás. Na takový výsledek bych si nevsadil ani korunu. Ráno dalšího dne se konečně při vyhlašování výsledků dočkáme a přebíráme vítěznou putovní modrou značku.

Trasa (3,5 km doplněno červenými tečkami)