Požírač bloguje

Erzgebirge trophy aneb cesta tam a zase zpátky – 23. až 25.4.2010

....příspěvek tentokrát od Bratra-Atleta sepsaný 10.5.2010

Cesta tam...
„Jáchymov šedesát kiláků, vole, už je to jen kousek!"
Odpověď Požírače byla celkem očekávaná: "Zastav mi u pumpy. Po tom špeku mám žížu. Dám si pivo".

Nedivil jsem se. Z Kauflandu, a prej domácí! To určitě!! Žvejkal to tak, až jsem si myslel, že mu vadí fólie, ve který ho koupil. Nenápadně na něj mrknu – má to rozbalený, je to opravdu „kvalitka". Každej máme svý „zaručený" recepty. Já si kupuju energetickej gel, Pavel sází na živočišnou stravu.

Tankujeme oba, já natural za litr, on litr Bráníka.

Pod okny si děti hrály....

Ubytování jsem vyhledal na netu. Rodinný penzion. To bude pohodička! Koupelna a hajzlík jen pro nás dva, normální pelech, telka, no jako doma. Trocha hledání a už nás pan domácí vítá. Hele, sympaťák. Pravděpodobně se na nás připravoval. Věděl o závodu, základně a dokonce i taktických rad měl na rozdávání.

„Lepší než parkety, karimatka a 38 párů cizích nohou", říkám si.

I děti tu jsou bezva. Nevím, na co si pod těmi okny hrály, ale vím, o co hrály. To jsem slyšel zřetelně. „Pusu nebo rozkrok?", tak to ta malá holčička říkala.

Zavírám okno, čas se naplnil. Frčíme do školy, ať víme, o co půjde nám.

Někdo spí a někdo trpí...

Plni dojmů a s taškou prospektů lezem do pelechu. Připravené mapy pokrývají stůl, koberec a jedna leží i u vany. Jím ještě řízek, opravdovej, domácí a honem spát. Ještě že jsem si chytře vybral tu postel napravo! Na tu druhou svítilo slunce. Slunce je ale teď už dávno za horama a já jsem i přes zatažené žaluzie oslněn pouličním osvětlením.

Neusnul jsem. Fakt ne. Ta lampa a chrápání! Oči zakrývám polštářem a opakovaně mlaskám. Ani jedno nefunguje. Občas kouknu na hodinky. Půlnoc.... dvě hodiny...půl čtvrté. Vzdávám to. Jdu do sprchy. Když se vracím, vstává i Požírač a vytahuje z uší špunty. Možná by byla lepší ta tělocvična....

Tak jo, jdeme na to....

Je po půl pátý a ve škole je rušno. Batohy máme připravený, vohoz odpovídá počasí. Nejsme žádný nováčci, už víme co naložit a co je zbytečný. Tašku, co pofrčí do cíle autem, házím na hromadu, batoh opírám o Požíračův ve startovním boxu. Stavím se na schody k ostatním a čekám. Čekám na pokyn ke startu a kupodivu i na Požírače. To není možný! Už byl snad třikrát, vždyť toho špeku bylo sotva čtvrt kila. No nic, stihl to. První úkol a filmy, které jsou klíčem k mobilu, ten zase klíčem k prvnímu stanovišti. S tou sestavou by Bartoška ve Varech neuspěl, ale tady jde o čísla, ne o umělecký dojem. Odesílám zprávu a čekám. Čekám na odpověď a opět na Požírače! Zase musel....

Líná huba, holý neštěstí. Mobil mlčí, tak se jdu zeptat, číslo je určitě O.K. Nějakej zádrhel na síti nebo co, ústní odpověď nahradila sms a vybíháme za ostatními.
Krpál jako kráva a pomalu nám dochází, že na vrcholu nemůže být horní stanice vlaku. „Nebyla to stanice vleku?" Je to možný, víc jsem odezíral než slyšel. „Byl jsi na hajzlu, je to tvoje chyba!"

Pavel mlčky mění směr mírně doprava a já ho následuju. K chatce u točny dorážíme asi jako pátí. Když vidím úkol, chce se mi to zmačkat a zahodit. Čenda, Zdeněk a nějaký holky ...... parta smradů hraje Člověče, nezlob se. Dvě A4 tahů a já měl strach dočíst do konce. Bude pusa, nebo rozkrok? Ne, naštěstí nedohráli, ale zatrnulo mi.

Volíme tu správnou taktiku, a tak vyrážíme jako první na Popovský kříž. Blížíme se ke stanovišti a......(tak to už jsme někde zažili)......tady mají ještě půlnoc. Servisní tým lanového stanoviště budíme píšťalkou a dáváme dvojku. Spiderman ze mě, ani z Požírače, nikdy nebude, úkol ale splníme. Zde dostáváme od Tomáše, hlavního organizátora, hodinové „osobní volno" jako bonus za rychlost. Po chvíli lelkování pomalu vyrážíme k bazénu.

Tak trochu sportovec, tak trochu úchyl....

Ráno jsem při oblékání zaregistroval prasklý šev na přední části kalhot. Velmi nepříjemné místo, uprostřed, asi deset čísel pod gumou. Trhlina se s ubíhajícím časem zvětšovala a před základkou v Ostrově se už vestou zakrýt nedala. Byl čas problém řešit.

Je osm hodin, hospodyňky začínají větrat a já zkouším štěstí. Ťukám na parapet otevřeného okna činžovního domu. Za chvilku mám v ruce jehlu a nit. Stojím na kraji parku se svěšenou hlavou a šiju. Pohled zezadu musí nutně vyvolávat přinejmenším rozpaky. Steh za stehem přibývá a já se jen bojím, že mi na rameno zaklepe policejní hlídka, přivolaná nějakým horlivým pejskařem. Dopadlo to dobře, díru jsem zašil a na seznam místních úchylů se nedostal. Vracím šití na parapet s poděkováním za záchranu.

Zádrhel s volbou vchodu do školy a s tím spojenou časovou ztrátou mě nerozhodil tak, jako vyzvednutí další indicie ze dna bazénu v záchranné vestě a blembáku. Potopit se s výbavou, která má potopení zabránit není žádná sranda, ale na pátý pokus to vyšlo.

Kajak i ostatní nezbytná výbava už zdobí někoho jiného a my vyrážíme honit soupeře. Čtyři, pět hlídek, přesně nevím, ale na Horním Hradu jsme opět jako první. Vbíháme na nádvoří, famfáry zajišťují uřvaní pávi. Vrzající schody a pohled dolů přes hradby.

Hrůza! „Už ty uzly a změť lan někdo testoval?", ptám se.
No jasně že nikdo, mám být první.
Tak do toho nejdu, na to se mám moc rád! Horolezec frčí dolů a my máme alespoň nějakou jistotu.

Zatím co Požírač fotí ptáky, snažím se podplácet, abych se vyhnul té hrůze. Servisáci jsou neoblomní a vidina diskvalifikace mě nutí navlékat sedák. Karabina zacvakla a já opatrně slaňuju. Tupě zírám do stěny věže a myslím na své děti, ženu a hypotéku. Když se opět nohy dotknou země, cítím se jako Neil Armstrong na Měsíci. Požírač s tím problém nemá , už je dole, a tak je čas na návštěvu stánku s občerstvením nebo budky TOY-TOY.

Volba je jasná, já jdu do budky a plechovkový pívo už je taky ve správné ruce. I přes můj výslovný zákaz následuje druhé . „To vyběhám, je to jen desítka, vole".

A na to se nedá nic říct.

V 11:14 vyrážíme na Klínovec, další bod našeho putování. Terén stál opravdu za to. Kořen praská a já se řítím zpátky dolů do potoka. Šplhám znovu do stráně, sníh až po koulena, no peklo.

Když mezi stromy zahlídneme spásný nápis HANAH, cítíme se vysvobozeni. Pot a slzy splachujeme připraveným jonťákem. Studuju nedůvěřivě koloběžky, Požírač trasu sjezdu. Chci se držet za ním, ale v mžiku nabírá neuvěřitelnou rychlost a mizí mi z očí. Nemá tolik dětí, ani hypotéku.

Jak je sakra možný, že na dalším stanovišti jsem dřív než on? Za pár minut doráží a vypráví něco o putování bahnem s kolobrndou nad hlavou.

Nemám důvod mu nevěřit, ale nechápu...

I mistr tesař se utne....

A na tomhle nevinným stanovišti nastala chyba! Zbytečně Pavla stresuju a popoháním. Nedostatečně nastudovaná trasa „Ježíšek 08" se stala osudnou. Chodník naučné stezky se záhy mění v koryto jakési řeky plné bahna a větví. Přechod na lyžařskou magistrálu měl být vysvobozením, ale opak byl pravdou. Ztrácíme oční kontakt i s posledním záchytným bodem, Božídarským Špičákem.

Močál, drny, kleč, voda nebo sníh – bloudíme. Ani trilobit, který nám propluje mezi nohama, už nepřekvapí.
Horší to být nemůže.

Jediná jiskra naděje, plechová mapka na sloupku, kterou nacházíme, je vyrezlá. Při jejím bližším zkoumání mizí Požírač v metrové díře, která se tvářila jako neškodná loužička. Je mokrej jak po kajaku a nadává. Jsem ticho, cítím svůj díl viny. Pak z batohu vytahuje věc, kterou jsem viděl naposledy na pionýrským táboře v sedmdesátým pátým. Přikládá buzolu nebo kompas, nebo co to vlastně je, na mapu a určuje směr. Už je to zase on, starej dobrej Požírač.

Sníh stále střídá bláto, ale vypadá to nadějně. Konečně pevná cesta. No sláva!

Další stanoviště. Jak příznačný výraz. Odvážně dávám na oči Požíračovu propocenou a tudíž i smradlavou čelenku a dle jeho instrukcí vítězím nad stanem. Už je to fakt dobrý, už je v pohodě a žvejká špek. Ztráta asi patnácti minut zamrzí, ale neuškodí.

Do cíle to pěkně odsejpá, upalujeme po asfaltu, no, jak za mlada. Kecáme o všem možným a užíváme závěrečný kilometry.

Cílová páska, ohňostroj, gratulace vítězům....
Tak to ani prd, vole!

Když míjíme ceduli Mariánská, už pokukujeme po penzionech a pátráme po Hydrostavu nebo jaký hydro to vlastně bylo. Odpolední klid, ani není koho se zeptat. Chlapík co řezal větve, akorát zdržoval a týpek, kterého jsme míjeli, byl evidentně něčím sjetej. Naštěstí se nám s tím pochlubil a zbytečně se nevykecával.

A hele, dvě starší ženy a slečna, co sleduje, jak tety ovládají košťata.
Vyrušíme je a ....bingo! „Tak to jdete ke mně" odpovídá ta slečna a vede nás k budově za rohem.

Hlásíme čas a čekáme, až odemkne a najde papír, do kterého by to zapsala. „Hlídka číslo pět, 14:43" opakuje Požírač.

Zvládla to na jedničku.
Fakt, jinak nikde nikdo! Ani čára na zemi, ani várnice s čajem nebo tatranka.

Jasně, čtyřkolka není vrtulník a redakce Eurosportu sem taky nevyslala své redaktory, ale tak trochu jsme si mysleli.....nějaká kritika být musí, vždyť jinak bylo téměř vše na jedničku.

Špagety, kočka a kuchařka s rukavicí....
(pro kluky od stolu a z Plzně)

Hledáme se slečnou ve vozíku batoh a mou tašku. Telefon, peněženka, holící strojek....to vem čert! Jde mi o opravdu cenné věci.

Mám ji, konečně ji mám!

Netrpělivě ji rozepínám. Řízek, Kofola, čistý ponožky a slipy!! Jsou tu, tak, jak mi je žena zabalila.

Paráda!
Vymydlený a voňavý sedíme na lavičce, Požírač popíjí točenýho Pardála z pet-lahve, já Kofolu.

Začíná být živo, pomalu se trousí ostatní. Rozebíráme taktiku, ukazujeme si, nebo naopak skrýváme šrámy, tlacháme a přeháníme.

Už čepujou v budově. Sedáme za stůl. Požírač mění značku piva a jak čas ubíhá, tak mění i práh vnímání.

Vzhledem k tomu, že máme výhled do kuchyně, sledujeme postup prací spojených s večeří. Nám je to jasný, budou špagety a pečená kočka.

Kuchařka, která byla zcela jistě důchodkyní už za Husáka, navléká rukavici a po kontrole okolí nenápadně ochutnává nastrouhaný sýr. Bavíme se tím dost dlouho, odhaduju to tak na kilo, kilo a půl strouhanýho eidamu.

Když vrchní vytahuje už třetí lopatu nudlí z vody, jdu budit Pavla.
Ne, není tak unavenej, jsme celkem zvyklí, ale sedm piv je sedm piv.
„Vstávej vole, bude večeře a vyhlášení výsledků, to přece neprospíš".

Cesta zpátky....

U snídaně se vítězně rozhlížíme, ale kdo by nás obdivoval, nejsme ničím zajímavý. Pavel už je střízlivej a já jsem v noci nic neobvyklýho neprožil.

Ještě tedy foto u čtyřkolky a už se vezeme v mikrobusu sponzora zpět na základnu. V autě mi čte Pavel zprávu z mobilu: „STRIBRNY VRCH-HORNI STANICE VLEKU". To brzo.

Dál už se nic nedělo, jen dvě piva u pumpy.
To proto, že po špeku je žíža....

Hlídka č.5: Černý Michal a Pavel Schröter

Trasa závodu